ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz
Jak lékaři vybírají vhodné dítě k implantaci?
Lékaři v porodnici zachytí sluchovou vadu neonatálním screeningem, ověří ji, pošlou dítě do centra. Pacient pak ideálně v roce, roce a půl dostane do obou uší implantáty. U dospělých to funguje poněkud obtížněji. Ve světě se ale implantuje dvakrát víc dospělých, než dětí. V Česku je to naopak.
Čím si myslíte, že to je?
Nejspíš je to malou informovaností u dospělých. Nejsou posíláni do implantačních center, jak by měli být. Místo toho dostanou sluchadlo, které jim moc nepomáhá. U nás je informovanost na poli implantátů u seniorů malá. Přitom se tu pohybuje větší množství starších lidí, kteří by z něj těžili – jsou tu jasné spoje mezi sluchovou deprivací a senilní demencí. Implantátem se dá její nástup oddálit.
Ideálními adepty pro implantát jsou i lidé, kteří ztratili sluch dříve. Těch přibývá. Jednak se rodí víc lidí s genetickým zakódováním vyšší citlivosti sluchu vůči hluku – ti začínají ztrácet sluch ve třiceti, čtyřiceti a mohou skončit jako neslyšící. Navíc je v životním prostředí vysoká míra hlukového smogu. Ale problém je i kupříkladu hudba z individuálních poslechových zařízení, jako jsou telefony. Lidé si ji pouštějí poměrně hodně nahlas.
Nemohou být všichni hvězdy
Jak člověk s implantátem slyší?
Dítě, které dostane implantáty oboustranně v jednom roce věku, pak celý život slyší patrně stejně, jako normální člověk. Chodí do normální školy, nemusí mít speciální asistenty. Když má procesor schovaný ve vlasech, ani nepoznáte, že má implantát. Platí ale, že je potřeba operovat co nejdříve.
Proměnila se nějak kritéria toho, kdo může implantát získat?
Dřív byla kritéria hodně tvrdá. K implantaci se vybírali zcela neslyšící, u dětí ty bez přidružených handicapů. Což je chyba, protože stejně tak potřebují implantát i děti s vícečetnými vadami. Těží z něj – i když to není na první pohled tak vidět jako u dítěte, které jde do školy a slyší. V té implantované skupině ale nemohou být všichni hvězdy. Jsou hvězdy, je průměr, jsou špatní. A i ti takzvaně „špatní“ mají z implantátu nějaký užitek – slyší například zvuk přijíždějící tramvaje.
Co čeká pacienty po zákroku?
Za čtyři až šest týdnů po implantaci dostanou zvukový procesor. Je nutné jej naprogramovat za spolupráce logopeda s bioinženýrem. Pomocí počítače se pak do procesoru nastavuje mapa.
To vydrží člověku jeden implantát celý život?
Ano, člověk ho má doživotně. Ale zvukový procesor podléhá technickému opotřebení. Za pár let zastará, také jsou k dipozici nové obvody a možnosti. V současné době mají pacienti ve všech státech Evropy nárok na výměnu procesoru po pěti až sedmi letech a pacient neplatí nic. Česko je jediná výjimka. U nás je to deset let a pacient musí zaplatit čtvrtinu. Čtvrtina ceny procesoru je pětasedmdesát tisíc. Když má dítě implantáty v obou uších, tak je to sto padesát tisíc. To může být pro mnohé rodiče zničující.
Jiří Skřivan
Učí na 1. a 2. lékařské fakultě UK v Praze a působí jako lektor na zahraničních operačních kurzech. Je členem České společnosti pro otolaryngologii a Výboru kochleárních implantací.
Kochleární implantát
Na rozdíl od sluchadel, která zvuky jen zesilují, kochleární implantáty dělají práci poškozených částí vnitřního ucha (hlemýždě). Implantát se skládá ze dvou částí – vnitřní a vnější. Vnitřní částje samotný implantát. Vnější části jsou zvukový procesor a cívka, která je magnetem přes kůži přichycena k implantátu.
Systém funguje tak, že mikrofon zachycuje zvuky a předává je procesoru, který je dekóduje podle vloženého klíče. Procesortakto dekódovaný zvuk pomocí cívky vysílá do implantátu. Ten stimuluje sluchový nerv.
(Zdroj: Spolek uživatelů kochleárního implantátu)