Před několika týdny přinesl server ozdravotnictvi.cz jako jeden z prvních zprávu o chystaném sloučení České průmyslové zdravotní pojišťovny (ČPZP) a Revírní bratrské pokladny (RBP). Ačkoli ještě nedošlo k předložení konkrétního návrhu správním radám, ani státním úřadům, Ministerstvo financí dopředu avizovalo nesouhlas. V následujícím komentáři se zamyslíme, zda by sloučení bylo přínosné pro klienty obou pojišťoven a zda by bylo správné jej zakázat.
Nejprve krátké zhodnocení finanční situace obou pojišťoven. Podle zdravotně pojistných plánů na rok 2015, které nedávno projednala vláda, obě pojišťovny hospodařily v roce 2014 s deficitem. V porovnání na jednoho pojištěnce měla však ČPZP deficit více než dvakrát vyšší. Negativní vývoj ekonomiky by zřejmě lépe ustála RBP, protože její rezervy (ve formě zůstatků na účtech) na jednoho klienta činily na konci minulého roku 3 919 Kč. U ČPZP to bylo 2 460 Kč. Podíl pohledávek po lhůtě splatnosti na celkové výši pohledávek za pojištěnci má RBP nižší, příznivěji pro ni vychází i relativní výše závazků.
Pokud se podíváme na provoz pojišťoven, pro RBP mluví 1 976 pojištěnců na jednoho zaměstnance ve srovnání s 1 907 u její větší konkurentky. Výdaje na vlastní činnost má RBP nižší i po zohlednění počtu pojištěnců. Co se týče nákladů na programy Fondu prevence na jednoho pojištěnce, v roce 2014 se rozdíly příliš neprojevily (177 Kč u ČPZP oproti 167 u RBP), za to v roce 2015 se plánuje výraznější propad u ČPZP (na 91 Kč oproti 129 Kč u RBP). Veškerá srovnání ovšem nezahrnují demografické rozdíly a komplikuje je nemožnost komparace delší časové řady kvůli fúzím, ze kterých vznikla současná ČPZP.
Pro pojištěnce představuje důležitou informaci počet smluvních partnerů v jednotlivých segmentech zdravotních služeb. To ovlivňuje dostupnost péče. A zde ČPZP výrazně převyšuje revírní bratry. Třetí největší pojišťovna v zemi měla v roce 2014 nasmlouváno přes 25 tisíc poskytovatelů zdravotních služeb, zatímco RBP asi deset tisíc. V segmentu ambulantních specialistů je rozdíl dokonce trojnásobný. Vysvětlení spočívá v pokrytí nemoravských krajů, kde ČPZP v poslední době expandovala. Například v Praze má pojištěnec RBP k dispozici jen omezené množství ambulantních specialistů, na rozdíl od ČPZP. Na druhou stranu, vzhledem k regionálnímu působení má RBP v Praze pouze minimum pojištěnců. Jinými slovy, sloučení by z tohoto důvodu znamenalo přínos jen pro velmi malý počet klientů RBP.
Dále si musíme uvědomit, že obě pojišťovny mají soukromé zakladatele. Pokud se oni dobrovolně rozhodnou, že své pojišťovny spojí, má jim to stát zakazovat? Můžeme zde najít analogii s ochranou hospodářské soutěže, kde stát ve snaze zabránit monopolu zakáže spojení dvou firem. Problém je, že stát na poli „trhu“ zdravotních pojišťoven sám relativní monopol založil. Pokud se tedy argumentuje, že v Moravskoslezském kraji by zvětšená ČPZP měla nadpoloviční většinu pojištěnců, to samé platí o VZP ve většině ostatních krajů. Jestliže by toto představovalo hlavní argument pro zákaz sloučení, musela by zodpovědná ministerstva, chtěla-li by se chovat konzistentně, rozdělit VZP minimálně na dva subjekty.
Navíc konkurence není nijak výrazně omezena ani v Moravskoslezském kraji. Pojištěnci si mohou vybrat z minimálně čtyř dalších pojišťoven v případě, že nebudou se službami ČPZP spokojeni (nepočítáme regionálně působící Zaměstnaneckou pojišťovnu Škoda). Stát by měl konkurenčnímu prostředí pomoci třeba tím, že umožní častější změnu pojišťoven než jedenkrát ročně, jak je tomu v současnosti. Nebo možností většího přídělu do Fondu prevence.
Sloučení „ostravských“ zdravotních pojišťoven má své klady a zápory. Přínos sloučení by se z hlediska ekonomických ukazatelů patrně neprojevil na straně klientů RBP, ale spíše u pojištěnců ČPZP, kterých existuje téměř trojnásobný počet. Což by onen přínos výrazně zředilo. Konkrétních důvodů, proč by stát měl sloučení přímo zakázat, však příliš mnoho nenajdeme.
autor: Martin Černý